V Česku mizí půda, nahrazuje ji beton
(Ekonom; 5. 3. 2015)
Za posledních 10 let přišli zemědělci o půdu, která výměrou odpovídá menšímu okresu.
Kousek za Prahou, u Dobrovíze, vyrůstá obří sklad firmy Amazon. V některých částech haly o rozloze zhruba odpovídající ploše 13 fotbalových hřišť se už instaluje klimatizace, jinde jsou zatím jen obvodové konstrukce. "Staví se opět na polích. Stát měl Amazonu spíše nabídnout půdu, která není pro zemědělce tak důležitá, a přidat nějaký motivační příspěvek," myslí si předseda Zemědělského svazu ČR Martin Pýcha.
Jen hala internetového obchodu ukousne z krajiny zhruba 10 hektarů.
Ovšem v bezprostředním okolí měst se staví spousta dalších skladů, výrobních provozů nebo bytů. Ročně Česko přichází o 5000 hektarů zemědělské půdy. Za posledních 10 let se její rozloha zmenšila o plochu, která výměrou odpovídá menšímu okresu. "Půdu jsme podědili po předcích a teď ji nenávratně zalijeme do betonu," stěžuje si Pýcha.
Pole versus stavební parcely Roční úbytek zemědělské půdy v Česku, zmiňovaných 5000 hektarů, vypadá na první pohled jako obrovské číslo.
Jde však zhruba o jedno promile veškeré zemědělské půdy.
"Problém ale je, že k úbytkům dochází každý rok a postupně se načítají," říká Bořivoj Šarapatka, předseda České pedologické společnosti.
Zemědělská půda zahrnuje travní porosty, vinice, chmelnice, zahrady a především pole, tedy ornou půdu (viz graf na str. 24). Její výměra od roku 2000 klesla o více než tři procenta. Ročně mizí v průměru 7500 hektarů orné půdy. Necelá polovina se sice promění v louky, ale zhruba třetina v zastavěné a ostatní plochy. Velké rozdíly jsou mezi jednotlivými kraji. Na území hlavního města se drtivá většina ubývající orné půdy mění v zastavěná a ostatní území.
Nejvýrazněji postižené zastavováním jsou zpravidla ty nejlepší půdy. "Ve větší míře se zastavují nejkvalitnější pole třeba ve středních Čechách nebo na jihu Moravy," upozorňuje Jan Vopravil z Výzkumného ústavu meliorací a ochrany půdy. Lidé se už odpradávna usazovali převážně v úrodných nížinách, takže největší aglomerace jsou tradičně v regionech s kvalitní zemědělskou půdou. Podobné lokality jsou však dnes zároveň nejatraktivnější i pro developery. Láká je strategická poloha, dobrá dopravní dostupnost a velká koncentrace lidí, kteří mohou kupovat byty či pracovat v průmyslových zónách.
To potvrzuje i Martin Pýcha. "Úbytek zemědělské půdy nejvýrazněji pociťují podniky hospodařící blízko Prahy.
Koupit hektar pole pro ně začíná být dost obtížné, ne-li nereálné. Takové pozemky jsou de facto vnímány jako stavební, ne jako zemědělská půda," podotýká Pýcha.
Z vlastní zkušenosti to dobře zná Jaroslav Švec, předseda představenstva firmy ZEA Světice. Podnik hospodaří jihovýchodně od Prahy, hlavně v okrese Kolín, na zhruba 1500 hektarech, ovšem má jen 10 procent vlastních pozemků, zbytek si pronajímá. Když chtěl Švec pole dokoupit, narazil na problémy.
Ačkoli je průměrná prodejní cena zemědělské
půdy podle serveru Farmy.cz 14 korun za metr, vlastníci v okolí Prahy
požadovali klidně 300 až 500 korun za metr a někdy i tisícové částky. "Přitom pro nás je rentabilní nakupovat pole maximálně za 30 až 50 korun za metr, v závislosti na jeho kvalitě," říká Švec.
Zemědělské pozemky se však nedají snadno dokoupit ani v pohraničí. "Říká se, že půda je dobrou investicí. Většina lidí si ji proto drží a ochota prodávat je dost malá," podotýká Oldřich Žádrský, zemědělec, který na východě Čech u Červeného Kostelce hospodaří zhruba na 1000 hektarech a vlastní polovinu svých pozemků. Když už je nějaký pozemek na prodej, cena za metr je podle Žádrského ve stokorunách.
Auta místo zelí Úbytek polí se prozatím daří díky rozvoji zemědělských technologií
celkem dobře kompenzovat. "Zemědělci mají lepší vybavení a příroda jim navíc v posledních letech vcelku přála, takže výnosy z polí jsou dobré," říká předseda Zemědělského svazu Pýcha.
Jenže do budoucna může úbytek orné půdy znamenat ohrožení potravinové soběstačnosti státu. Liberální ekonomové sice nepovažují její udržení za klíčové, ale stávající vláda ji vyhlásila za jednu ze svých priorit. A s tím, jak se zvětšuje světová populace a i v Evropě se objevují válečné konflikty nebo hrozí bankroty států, může potravinová, stejně jako energetická soběstačnost nabývat na významu. Hlavně platí, že pole, která se jednou zastavěla, lze těžko uvést do původní podoby.
Zemědělství zaměstnává jen necelá 4 procenta zdejší pracovní síly, průmysl 40 procent. Je proto pochopitelné, že pole musejí ustupovat průmyslovým zónám. Jde však také o to, za jakých podmínek. "Když se budovala průmyslová zóna v severomoravských Nošovicích, byli jsme z toho dost nešťastní.
Jeden z našich členů, tamní zemědělské družstvo, využíval půdu pro pěstování známého nošovického zelí," vzpomíná předseda Zemědělského svazu ČR Matin Pýcha. Trochu lituje, že stát aktivně nenabízel investorovi jiné, z pohledu zemědělců méně hodnotné pozemky. Lákání firem do brownfieldů Za vynětí polí z půdního fondu musí investoři platit. Novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu, kterou na konci února po schválení ve sněmovně podepsal prezident Zeman, poplatky odpouští za výstavbu v již schválených průmyslových zónách. V některých dalších případech mírně klesají, jindy trochu rostou.
Výraznější růst poplatků za vynětí půdy by sice mohl česká pole ochránit, ale většina oslovených odborníků se spíše přiklání k pozitivní motivaci. "Novela zákona je kompromis zohledňující požadavky obcí, které se bály, že jim firmy rozšiřující nebo zavádějící výrobu budou odcházet do ciziny," říká Pýcha. A oceňuje, že se podařilo zarazit pozměňovací návrh senátorů, který počítal s rozsáhlými výjimkami z placení poplatků za zábor půdy. Senátoři chtěli také větší pravomoci pro obce. Jejich návrh by de facto umožňoval zastavovat volné plochy ještě snáz než dosud.
Ubývání orné půdy může Česko zbrzdit, když začne intenzivněji lákat firmy do brownfieldů. "Ve chvíli, kdy se investor rozhodne stavět v nevyužívaném průmyslovém areálu, by mu měl stát přispět na jeho úpravu nebo mu snížit daně," myslí si Martin Pýcha. Jenže to se zatím ve větší míře neděje. "Podpora státu pro výstavbu v brownfieldech je v podstatě nulová," popisuje své zkušenosti Evžen Korec, ředitel developerské společnosti Ekospol. A podobně to vidí Ondřej Novotný, vedoucí oddělení průzkumu trhu realitní společnosti Jones Lang LaSalle. "Spíše než podpora od státu fungují speciální fondy EU," říká Novotný.
Přesto se developerům a investorům i bez podpory občas vyplatí do brownfieldu jít. Mohou využít stávající infrastrukturu nebo získají pozemek za výhodnějších podmínek. "S rostoucími cenami pozemků roste zájem o brownfieldy," potvrzuje Ondřej Novotný. A upozorňuje, že využití brownfieldů má mnohá rizika, například skryté ekologické zátěže. Náklady zvyšuje i odstranění původních objektů. "Díky nižší pracnosti a menší rizikovosti je většinou výhodnější stavět na zelené louce. Výhodou brownfieldů může být jejich dobré umístění," doplňuje Ondřej Novotný. V Česku nyní mizí 13 až 15 hektarů zemědělské půdy denně. V několikanásobně větším Německu to bylo ještě před pár lety 55 hektarů. "Naši sousedé ale dokázali snížit zábory zemědělské půdy skoro o polovinu, na 30 hektarů," říká Bořivoj Šarapatka. O něco podobného by se podle něho mělo pokusit i Česko. "Třeba Velká Británie směřuje k tomu, aby 60 procent nové výstavby probíhalo v brownfieldech," popisuje další inspirativní příklad Šarapatka.
Podobná jasná vize v Česku zatím chybí. Agentura CzechInvest však ve spolupráci s dalšími institucemi a ministerstvem průmyslu připravila Národní strategii regenerace brownfieldů. Mapuje a identifikuje lokality vhodné pro další využití, prověřuje informace poskytnuté vlastníky těchto areálů. S podporou CzechInvestu a s využitím evropských peněz se například bývalé vojenské letiště nedaleko Žatce proměnilo v průmyslovou zónu Triangle s rozlohou 364 hektarů. Přišel do ní třeba výrobce pneumatik Nexen nebo producent autodílů Hitachi Automotive Systems Czech. Rozdrobené vlastnictví Kromě mizení zemědělské půdy v Česku je dalším velkým problémem její klesající kvalita. Převážná většina českých zemědělců hospodaří na cizí půdě a mnozí se k ní podle toho i chovají. "Spolu se Slovenskem jsme ,rekordmany‘ v odcizení vlastníků jejich půdě, protože jen 18 procent jich hospodaří na svých pozemcích, zatímco zbylých 82 procent je pronajato," popisuje Petr Sklenička, děkan Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity. Jen pro srovnání: v Polsku, Irsku či Rumunsku je poměr opačný a průměr v Evropské unii se pohybuje kolem 45 procent pronajaté zemědělské půdy.
V Česku zhruba 4,2 milionu hektarů zemědělské půdy drží v rukou více než tři miliony vlastníků. "Skutečně hospodařících subjektů je jen nějakých 30 tisíc," popisuje Sklenička. Třeba zemědělský podnik ZEA Světice má tisíc nájemních smluv, které jsou uzavřené často s několika vlastníky. "Celkově jich je asi 1500," říká Jaroslav Švec.
Nájemci hospodařící na cizím většinou nejsou motivováni k dlouhodobým investicím do zvyšování úrodnosti, do protierozních nebo krajinotvorných opatření. Právě to by mohla vylepšit nyní přijatá novela zákona o ochraně zemědělského půdního fondu. "Vůbec poprvé dává státu možnost, aby za situace, kdy dochází k erozi, tedy například splavování ornice, donutil zemědělce k provedení konkrétních opatření," říká Vojtěch Kotecký z analytického centra Glopolis. Zatím však zůstává otázkou, zda bude stát tuto možnost využívat při hlídání zemědělců velkoplošně, nebo jen ve vyloženě extrémních případech. "To se ukáže až v praxi," podotýká Kotecký.