Za Řecko zaplatí miliony Čechů „jako mourovatí“

Když jsem před lety ve své firmě obsazoval manažerské pozice, na kterých mi obzvláště záleželo, vyzýval jsem často – pod určitou záminkou – horkého kandidáta, aby mě svezl autem. Styl řízení vozu o vás sice neprozradí všechno, ale mnohé ano.  Kdo řídí přeopatrně, neměl by na manažerskou pozici vůbec pomýšlet. Obezřetnosti ale není nazbyt ani u šoférů, co řídí až příliš suverénně. Příliš ostré lokty, náramná naléhavost a tak podobně, už pokazily nejeden slibně se rýsující obchod.

Beru to tak, že Řecko šanci dostalo. Mělo možnost ukázat, co v něm je. Už takřka patnáct let „šoféruje“ v rámci projetu zvaného eurozóna. Při úvodním kole „pohovoru“, to už se dnes ví, fixlovalo. Bez pomoci mágů z Wall Streetu by euro nikdy nepřijalo. Nesplňovalo by kritéria. Ta týkající se dluhu. To oni, ti mágové, vymysleli, jak fixlovat, jak dluh účetně umáznout – a zároveň se nedostat za hranu zákona. A ano, Brusel podle všeho pořádně přivřel oči.

Ale co, jedeme dál, na „pohovoru“ – to vím – ze sebe stejně úplně každý dělá někoho lepšího. Každý se snaží sám sebe prodat. Ale to jsou všechno řeči. Často plané řeči. Pardon, vlastně účty, zfixlované účty. Podstatná je praxe. V praxi Řecko neobstálo. Jen málo ekonomik ve světě je momentálně v tak dezolátním stavu, jen málo ekonomik na světě zažilo v posledních letech takový pád do propasti. Řecko není ekonomika, to je jedna velká černá díra. Miliardy eur tam mizí v nenávratnu. Teď tam mají zahučet čtyři miliardy (naštěstí jen korun, ne eur), které pošle Česká republika, její daňový poplatník. To je jako kdyby každý z nás, obyvatel ČR, včetně kojenců, hodil do kanálu čtyři stovky korun. Například pro seniory, ale i pro řadu dalších Čechů, ty čtyři stovky rozhodně nejsou zanedbatelnou sumou v rozpočtu domácnosti. Mají oprávněně pocit, že za Řecko platí „jako mourovatí“ – vzhledem k tomu, že ty peníze vlastně hází do kanálu.

Přitom to vůbec není o tom, že Řekové jsou líní, jak se často říká. Jen se prostě na tu pozici, rozumějte do eurozóny, nehodí. Vyrostli pro něco jiného. Pro jiný kolektiv zemí, chcete-li. Možná, jednou, budou mít na to, aby sdíleli jednu měnu s Němci či Nizozemci. Ale zatím je mezi nimi obrovský rozdíl. Sám vím, ze své praxe, že pro úspěch každého pracovního týmu je zásadní alespoň elementární souhra. Alespoň v základu podobné rysy. Naladění na stejnou notu.

Jenže Řekové a Němci prostě stejnou notu nalézt nemohou. Není to chyba Řeků. Není to ani chyba Němců. Stokrát jsem ve své praxi zažil případ, kdy jsem měl dva zaměstnance, z nichž každý uměl něco jiného. Každý vynikal v něčem jiném. Myslíval jsem si bláhově, že když je dám dohromady, jejich kladné rysy to v rámci synergie umocní. Opak byl pravdou. Nesedli si. Roztrpčilo je to.

Němci zpívají jinou notu – potřebují jinou úrokovou sazbu – než Řekové. Nezpívají ani hůř, ani líp – jenom jinak. Problém je v euru. Euro všechny nutí hrát jednu notu. Používat jednu sazbu.  Euro je jako paličatý šéf, který nutí dva naprosto odlišné zaměstnance, aby spolu kooperovali. Je jako hudební producent, který myslí, že udělá světový hit, když dá dohromady jódlujícího Bavora a teenpopovou partičku z Kréty (ano, může to vyjít, ale ta šance je mizivá).

Řešení řecké krize je vlastně prosté. Zaprvé, Řekové si musí uvědomit, že na euro nemají. Zadruhé, Brusel si musí uvědomit, že Řekové na euro nemají. A pokud si to už uvědomují, pak by měli podle toho také jednat – a ne hrát hru, před voliči či před sebou samými, že eurozóna je tu na věčné časy (dobře víme, jak to s hesly „na věčné časy“ chodívá). Řekové musí chtít z eurozóny sami – a Brusel je musí pustit. Po Řecku sice zůstane v eurozóně pozice neobsazená, ale co. Stejně takto působí jen jako rozkladný element kolektivu jménem eurozóna. Vidíme to dnes a denně. Situace kolem Řecka znepřáteluje celou Evropu. Nejen Němce a Řeky. To je hodně smutný „výdobytek“ jednotné měny, zaváděné – podobně jako Evropské společenství a posléze Evropská unie – jako pojistka proti válce.

Pusťme Řeky. Dopřejme jim vlastní měnu. Ale pomozme jim zároveň v prvních týdnech a měsících po opuštění eurozóny. Myslím tím zejména humanitárně (zajistěme, že v zemi bude dost pohonných hmot, dost léků atp.). Bude to tvrdý náraz. Náraz na realitu. Ale stejně jako kandidát, který neprošel posledním kolem pohovoru, nebo kterého jsem dokonce propustil až ve zkušební době, i Řecko se otřepe. Je kolébkou civilizace. Nemám o něj strach. S „novou drachmou“, bez fixlování v režii investičních bank z Wall Streetu, v sobě zase bude moci objevit to nejlepší, co v něm je.

Pokud se Vám mé názory líbí, sledujte mě na Twitteru: 

https://twitter.com/evzenkorec