Soudruzi z rudé ČSSD se zbláznili. Chtějí připravit nejchudší o práci

Píše se v úvodu Manifestu Komunistické strany z roku 1848, jehož autory jsou Karl Marx a Friedrich Engels.

Nejsilnější (měřeno počtem poslanců) vládní strana současnosti ČSSD jakoby se tímto vrcholným dílem světového proletariátu a jeho hlavním heslem „Každý podle svých schopností, každému podle jeho potřeb,“ nejen inspirovala, ale přímo ho okopírovala. Jinak si jejich rudé předvolební návrhy na daňovou progresi představené na úterní mimořádné tiskové konferenci celým vedením strany v čele s premiérem Bohuslavem Sobotkou nelze vysvětlit.

Něco tak zcestného naše politická scéna už dlouho nevyprodukovala. Všichni tento rok tak nějak počítáme s tím, že se další volby neúprosně blíží a toto období s sebou přináší nebezpečně zoufalé proklamace stále zoufalejších adeptů na pád do politického propadliště dějin. To, s čím se ale nyní vytasila ČSSD, je tak zoufalým výkřikem politického populismu v kombinaci s naprostým ekonomickým diletantismem, že z toho člověka až mrazí.

V době, kdy se ekonomice daří a konečně se zdá, že se otvírá i vzácně vizionářský prostor pro to, začít se bavit o tom, jak Českou republiku posunout z nepříliš výdělečné montovny Evropy do vyšší ligy inovativní a na technologiích a znalostech založené ekonomiky, přijde od jedné z největších stran v zemi „geniální“ návrh, jak nás do budoucna opět bezpečně vrátit do šedi neambiciózní průměrnosti.

Takzvané progresivní zdanění trestá lidi, kteří se léta vzdělávali, získávali zkušenosti a snažili se něco dokázat, až se přehoupli přes hranici 50 tisícového měsíčního platu, výrazně vyšší daní, než ty, kteří se udrží v mezích průměrného platu do 30 tisíc korun za měsíc. Zda je motivací k takovému kroku závist nebo jen hloupost, můžeme spekulovat. Jistotou však je, že kdyby se Sobotkova ČSSD takovými výmysly podbízela úspěšně a nakonec si jednou v nové vládě návrh prosadila, byla by to ta nejbezpečnější cesta do pekel.

Pro chytré, aktivní a snaživé lidi, které každá země potřebuje úplně nejvíce, je to naprosto demotivující opatření, které je jen zrazuje od jakékoli další snahy, aby se snad – nedej bože – nebezpečně nevyhoupli nad průměr. Takové opatření naopak vysílá jasný signál, že nejlépe se zase budou mít ti, co raději moc nepracují a, když už pracují, moc se nesnaží. A tak ten, kdo na to má (ani ne tak prostředky, jako spíše kuráž a schopnosti), odejde ze země pryč. Protože proč by se měl dobrovolně nechat trestat za to, že se mu daří? Jak dlouho by takoví lidé asi vydrželi vydělávat a doplácet na průměrnou většinu?

Nehledě na to, že právě lidé s vyššími příjmy často zaměstnávají či rozhodují o zaměstnání lidí, na které současný populistický návrh komunistů, pardon sociálních demokratů, míří především. Tito lidé s nižšími platy by však neměli v předčasném jásotu ze slibovaného růstu příjmů maximálně o stovky, spíše však o desítky korun, zapomínat na to, že nesmyslně vysoké zdanění odradí jejich zaměstnavatele od toho, aby vytvářeli nová pracovní místa. Naopak je budou spíše rušit. Kdo na to asi doplatí jako první?

A to ještě ani nebyla řeč o tom, jak složitě ČSSD svůj systém vymyslela. Už teď nepřehledný systém, po jehož zjednodušení všichni zainteresovaní už léta volají, se dále zkomplikuje na hranici absurdnosti. Zaměstnavatelům i státu opět přibude administrativy a o zeštíhlení úřednického aparátu si zase všichni můžeme nechat jen zdát.

Co ale na tom, že celou zemi takový návrh zase posune o léta dozadu a nahází fůru klacků pod nohy její konkurenceschopnosti? Hlavně když u kormidla zůstanou ti správní lidé, kteří díky tomu budou mít možnost dalších pár let páchat veřejné blaho. Co přesně by to však mělo být a v čím zájmu, raději snad ani nepřemýšlet.